Ještě jedna glosa k bodování. Dříve jsem psal, že bodování bez slovního popisu (a bez znalosti historie hodnotitele) nic neříká. Po letech četby i psaní slovních popisů vín si dovolím tuhle myšlenku otočit: slovní popis bez bodového hodnocení nestačí!
Sám jsem napsal spoustu pochvalných hodnocení o vínech, která byla v absolutních měřítcích jaksi obyčejná, průměrná. K nadšení mi někdy může stačit výrazný styl, nebvyklá kombinace odrůda x místo x sklepní technologie x zajímavý výsledek, přičemž „zajímavý výsledek“ nemusí nutně znamenat „světové víno.“ Potíž je v tom, že kolik je čtenářů, tolik je interpretů psaného textu, a každý ho interpretuje po svém. Orientovat se v cizím popisu vína bývá obtížné (a čím podrobnější a delší popis, tím obtížnější). Je autorovo nadšení vyjádřením absolutní kvality vína, nebo jen jeho soukromé záliby v obskurní odrůdě a zálibě vinaře v desetkrát použitých barikových sudech? Čím je čtenáři autor textu nebo samotné víno vzdálenější, tím hůř se luští, jestli text popisuje víno světové třídy nebo jen soukromé okouzlení zajímavým, ale v absolutním kontextu průměrným vínem. Jedno číslo to řeší, ukotví celou recenzi líp než všechny popisy.
Můžu na blogu vysázet tučným červeným fontem SENZAČNÍ VÍNO!!!!!, ale každý čtenář si to vyloží po svém. Když napíšu 95 bodů/100, je jasné, jak moc se (podle mého názoru) víno blíží k dokonalosti.
Mám samozřejmě na mysli stobodovou tabulku OIV – vymýšlet novou stupnici je hloupost hodná Járy (da) Cimrmana. Především proto, že účelem podobných hodnocení je komunikace a pochopení. Komunikace je jednodušší se zavedeným žebříčkem než s nově vymyšleným a na jednu osobu vázaným novým systémem. Přes všechny výhrady ke stobodovce OIV je prostě nutné naučit se ji :o)
K porozumění je potřeba znát priority a zkušenosti hodnotitele. Jak hodnotil podobná vína v minulosti, jaké odrůdy a které regiony zná a se kterými naopak má málo zkušeností. Skore ve stobodovce má velkou nevýhodu – provokuje k nesouhlasu (a vyžaduje tak od čtenářů větší míru tolerance než samotný popis). Ale jako doplněk slovního hodnocení je nenahraditelné.
Když jsem přemýšlel o tom, proč se rád vracím k moselským ryzlinkům, napadlo mě, že ve stobodové tabulce OIV chybí jedna kategorie: pleasure factor. Není to jen pitelnost, ale přímo potěšení z pití! Dobrý moselský ryzlink by hned získal plný počet bodů :o) Můžete si to (znovu) ověřit na výběru nových (2013) i starších a klasických (2004) ryzlinků v nové Komunitní Bedýnce – článek je tady, přihláška tady!
Nejhorší je zjištění, že člověk, kterého dlouho čtete, má úplně jiný vkus :)
To snad není náš případ?
Ostatně i opačný vkus a negativní doporučení se počítá – viz hodnocení filmů a zjištění, že recenzent(ka) má opačný vkus, takže se podle toho můžu řídit, byť negativně :o) Jak jsem psal, nutná je znalost historie autora…
Naštěstí ne, s červenými jsme na tom zatím dost podobně :)
Tak tady souhlasím! Nedávno mě jeden vinař pořádal, zda bych neudělal popis jeho tří vín. Udělal jsem to a zakončíl bodovým hodnocením. Nebyly to vysoké body. Pro zveřejnění na WEBu jsme se vzájemně dohodli, že body k popisu neuvede. No jo, ale pak ke mě dorazily reakce, zda jsou vína opravdu tak dobrá. Takže příště jen s body :o)) …100 podle OIV …co je vlastně 60 …ale v praxi spíš 30 …a má zbatečně velké body za barvu …aaááá ;o)
To je přesně ono!
V zásadě máte pravdu, ale je zde velký problém: ten „absolutní kontext“ zná jen úzká elita degustátorů a obchodníků, z nás obyčejných bloggerů má jen málokdo prochutnáno více starších ročníků Ch. Petrus apod. I bodové hodnocení pak neřeší vůbec nic, protože jsou lidé, pro které vrchol vinařského umění (oněch 95 bodů) představuje tuctové supermarketové víno za stodvacet korun :-) .
Hodnoťme a bodujme s radostí a s čistým svědomím. Každý jsme originál ale často jsme si podobní a neb „vrána k vráně“. Prostě již neřeším.