Vzpomínání na Pavla Šruta

Minulý týden mi dva čtenáři naznačili, že jim moje občasné odbočky od tématu fermentace/degustace neboli vzhled/vůně/chuť nevadí a spíš houšť. Stejně jsem se chtěl vrátit k pondělním vzpomínkám na Pavla Šruta, jen mi dodali odvahu.  

Kamarádi o něm mluvili jako o Šruťákovi, já jsem ho jen párkrát viděl v osmdesátkách na koncertech. Poprvé jsem o něm slyšel, když Luboš Pospíšil zpíval Ten zcela tvůj způsob chůze, Šrutův překlad básně Roberta Gravese. Petr Skoumal zhudebnil i Krásku v nesnázích a pár dalších. O pár dní později jsem narazil ve veřejné knihovně na celý překlad jménem Příznaky lásky. Přesně si tu knihovnu u Kulaťáku pamatuju a knížku taky, dodnes ji totiž mám doma. Gravesovi jsem propadl natolik, že jsem přemluvil šťastnějšího kamaráda, který v osmdesátých letech vyjížděl pracovně do kapitalistické ciziny, aby mi přivezl Gravese v originále. Díky němu mám vedle Šrutova překladu i Gravesovy brožované Collected Short Stories a vázané, skoro šestisetstránkové Collected Poems. Zkoušel jsem to i překládat, ale básně byly úplně mimo můj rozsah.

Velikou zábavu jsem si se Šrutovými texty užil mnohem později, v dospělosti. Šrut psal hodně pro děti, a zjevně se bavil tím, že dětem budou jeho knížky předčítat nahlas rodiče. Jeho texty jsou zábavné pro děti a často obsahují další rovinu, určenou čtoucím rodičům a dětem těžko sdělitelnou. Nápadné je to v nejúspěšnější dětské knize posledních let, Lichožrouti, ale najdete to i jinde. Sám jsem si zamiloval Pohádky brášky králíka, mississipské pohádky, které Šrut kouzelně převyprávěl. Rád jsem je četl dětem, doslova jsem jim je nutil.

Z dětské sbírky Příšerky a příšeři jsem už tady citoval, ale nedá mi to ještě jednou:
Kolik já mám vlastně tet?
Tak abych to nepoplet:

Tetu Bětu, tetu Květu,
tetu Fanču, tetu Manču,
tetu Táňu, tetu Stáňu,
tetu Vandu, tetu Žandu,
tetu Báru, tetu Sáru,
tetu Dášu, tetu Mášu,
tetu Katku, tetu Zlatku,
tetu Irču, tetu Mirču,
tetu Božku, tetu Jožku,
tetu Gitu, tetu Zitu,
tetu Zuzku, tetu v Rusku,
tetu Zdenu, tetu Lenu –
a dál už si nevzpomenu.

A měl bych jich ještě víc!
Jenže… z jedné tety stal se strýc!

Jak asi tušíte, u nás na vesnici děti o všech lidech, u kterých si nepamatují jméno, mluví jako o tetách a strýcech. Tak moje děti měly hlídací tetu (chůvu) a občas uklízecí tetu (paní k nám chodila jednou týdně uklízet). Když mě po rozvodu vídaly s dalšími dámami, mluvily o nich jako o tetách. Když se mě jedna dáma po čase s vážným výrazem zeptala, Skleničko, jak ty to vlastně máš s těma tetama? už jsem znal citovanou báseň nazpaměť. Asi chtěla vést vážný rozhovor a mou recitaci komentovala nepříznivě.

Šrut Kde zvedají

Jeden čas jsme si oblíbili Šrutovu sbírku Kde zvedají nožku psi. Jedenáct básní pro děti, které všechny (kromě jedné) začínají i končí dvojverším
V Pantáticích na návsi,
kde zvedají nožku psi…
a jsou poměrně dlouhé. Ať je to přesně, první báseň má 45 veršů. Přečetl jsem ji dětem třikrát (spolu s dalšími básněmi) a když jsem šel ukládat děti počtvrté, dcera Anička řekla, že dnes chce číst ona. Podal jsem jí knížku, otevřela si ji a plynně přečetla první text. Koukal jsem úplně zkoprnělý. Aničce bylo pět roků a byl jsem si jistý, že nezná písmenka a neumí číst. Abych se přesvědčil, jak je to doopravdy, pochválil jsem jí a vzal jí knížku. Schoval jsem si ji za záda a řekl Tak, a teď nám to přečti znova! A dcera znovu zopakovala celý text, tentokrát už bez listování v knize. Užasl jsem, že se dokáže jen tak mimochodem naučit nazpaměť dlouhý text na tři poslechy. O půl roku později jsem ji přemlouval, ať básničku zopakuje u zápisu do první třídy, ale nakonec ji matka přemluvila na Skákal pes přes oves nebo nějakou takovou banalitu…

O osm let později, to bylo před rokem, jsem byl v dubnu v Toskánsku. Když mi večer dcera zavolala, říkal jsem si, snad má něco důležitýho, když mi volá do ciziny :-) Tati, tak jsem dneska byla na okresním kole matematické olympiády a že nevíš, kolikátá jsem byla?
Radši jsem netipoval, její vztah k matematice nebyl úplně bez kazů.
Čtyři lidi měli plný počet bodů, tři kluci a já!
Myslel jsem si, že kecá, ale kdepak.
Věděl jsem, že s matikou někdy bojovala. Nějaké příklady jsme počítali společně, když jí to nešlo. Chvíli jsem to nechápal, ale potom jsem si vzpomněl, jak mě v pěti letech překvapila tím, že se sama naučila nazpaměť V Pantáticích na návsi. Od té doby jsem přece věděl, že je geniální. Na tom by se nic nezměnilo, ani kdyby skončila druhá nebo pátá :-)

O tom, co se snědlo a vypilo, o víně a o nových Toskánských bedýnkách zase někdy příště!

3 komentáře u „Vzpomínání na Pavla Šruta

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dokaž, že jsi člověk! *