Archiv pro štítek: jen tak

Pozdní sběr bedýnkový, samožerský a tričkový

Ve středu jsem pochopil, že jsem to letos s neokázalostí přehnal. Jak jsem už psal v úvodním nabídkovém textu ke stým bedýnkám, místo samožerského bilancování jsem se rozhodl stovku oslavit bedýnkou vyjímečných vín, a bude to piemontské DOCG Ghemme. Soukromě tomu říkám starozákonní Nebbiolo, ale místní by mě opravili: tady se Nebbiolu říká Spanna :-) Z večerní diskuse na Facebooku vyplynulo, že mezi aktuálními účastníky je stále dost pamětníků. Ráno jsem pátral a staré seznamy nenašel, ale z poznámek jsem vyluštil, že hned šest účastníků ghemské bedýnky se účastnilo i té úplně první v dubnu 2009.

Pokračování textu

Moje láska, Trebbiano Spoletino.

V úterý odpoledne to bude nesoustředěné, roztěkané: jedním okem vyhlížím na monitoru, kdy se někdo další přihlásí o toskánskou bedýnku z Carmignana (Fattoria Ambra), před sebou mám výborné až vynikající víno z umbrijského Montefalka a v duchu přemýšlím o nejnovějším vývoji v prodeji vína. Mohl bych to zjednodušeně shrnout do věty, že velcí dovozci vín se vrhli na prodej koncovým zákazníkům, ale je to trochu složitější.

  Pokračování textu

O alkoholu ve víně, pro zábavu i poučení

Dnes se vydám do minového pole trendů a spekulací, kterému jsem se zatím vědomě vyhýbal, konkrétně trendu vyšších úrovní alkoholu ve víně. Dostal jsem odkaz od důvěryhodného člověka, ale ústředním tématem je (samozřejmě) razantní zjednodušení. Graf ukazuje, jak se za třicet let zvýšily úrovně alkoholu ve víně. Je to prosté, milý Watsone, první sloupec ukazuje devadesátky, druhý první desetiletí a třetí… no žejo.

Pokračování textu

Jedenáct fotek z Toskánska

Dnes dám jen pár fotek, které se nevešly  do průběžných hlášení. Nějaké výhledy z okna jsem už dával, tohle byla večerní idyla od stolku s notebookem. Mám výhled k jihu, takže slunce za celý den oběhne údolí zleva doprava. Sledovat stráň na druhé straně údolí, jak ji celý den přemalovává slunce svými stíny a měnícími se barvami, to bych mohl pořád.   Pokračování textu

Nic netrvá v světě věčně

Každá změna nemusí být k horšímu, ale jako pravý Čech říkám, že může. Po několika letech jsem dnes zase zajel do San Guida v Bolgheri. V roce 2007 jsem tam byl poprvé a od té doby vždycky: ochutnat nový ročník Sassicaii. Předpokládám, že základní ponětí o Sassicaii má každý čtenář blogu. Je to největší legenda italského vinařství moderní doby, nedávno jsem tady linkoval videodegustaci k padesátému výročí počátku. V zásadě mě zajímají vína v úplně jiné cenové hladině, ale tohle byl pravidelný výstřelek, úlitba velkopanským choutkám. Decinka byla za dvacet EURO, většinou jsem to usmlouval na půldeci za deset. Povzbuzovalo mě ujištění, že každý ročník je (bez ohledu na pověst a vysokou cenu) krásně pitelný už jako mladý. (Na úvodní fotce je kaple San Guido z roku 1703, která stojí u odbočky silnice na Bolgheri.) 

Pokračování textu

Průběžná kontrola Sangiovese

Středečních osmdesát minut na zubařském křesle jsem přežil s bolestmi zad a nohou od skrčenosti a doma si otevřel Vino Nobile Riservu 2015 z Gracciana. Je to podobné, jako když si dáma cestou od zubaře koupí nové botičky a koženou bundu, jde především o luxus a o to, že si ho v první chvíli stejně nemůžete užít. S novou cementovou plombou nebudu předstírat seriózní degustační poznámky. Riserva 2015 je sice luxusní, pokud jde o nabídku aromat a chutí, vysokou koncentraci i alkohol, ale stejně dobře by cestou od zubaře posloužily dvě piva. Pro kontrolu jsem si nalil z včera otevřeného Rosso di Montepulciano 2020, což je opačný konec montepulcianské kvalitativní stupnice a začátečnické víno. V tom kontrastu bylo všechno. Jednak se Rosso od včerejška sladilo, zklidnilo a zharmonizovalo (diktát pro osmou třídu na s- a z-) a jednak se jednoduchá pitelnost Rossa mnohem líp hodila k příležitosti. Sice se teď povýšeně pošklebuju podprahovým pochodům a motivacím, ale závěr napíšu úplně pozitivní: ověřil jsem si, že Riserva 2015 je už v kategorii luxusu, se všemi aromaty bazalky, eukalyptu, kávy a dlouhého, krásně štiplavého závěru, ale Rosso 2020 se druhý den zklidní a s dvaapůlkrát nižší cenou nemusím vymýšlet příležitosti, ke kterým se hodí líp než Riserva. Kyselina už je zakomponovaná a nevystupuje, třešňovo-švestkovo-malinové chutě jsou ve srovnání s včerejškem vrcholně harmonické a jednoduchost projevu by zmiňoval jen šťoural, puntičkář a narcis. Kdyby zubaři dávali Rosso 2020 z Gracciana každému odvrtanému pacošovi, chodil by k zubaři každý rád!

Dobré zprávy a dva mladé moselské ryzlinky

Dnes samé dobré zprávy: už před několika týdny psala Caterina Cornacchia z italského Torano Nuovo (Abruzzo, tady), že u nich kvetou třešně. Tehdy bylo za oknem hnusně, soukromě jsem to komentoval slovy „no nezabili byste ji?“ Minulý týden jsem vytáhl na zahradu stůl a židle, tak už si troufnu dát fottku italských třešní.   Pokračování textu