Pozdní sběr srpnový

Fakt bych chtěl umět psát. Zjistil jsem, že nejlepší na světě je modrá obloha, sem tam mráček, zapadající slunce a bzučící vosy. Moje zahrada se několikrát za odpoledne změní. Sedím na křesílku s lahví vína, neuroticky klikám na notebooku po webu. Užírám topinky a obloha nademnou triumfuje. Chtěl bych to umět sdílet, ale neumím. Šidím to tím, že píšu o víně, o lidech, o cestách. Psychiatr by řekl: stále jen o sobě. Na oblohu, mraky, zatmělé nebo naopak extrovertní světlo si netroufám. Na to by bylo dobrý haiku nebo sonety, ale to se už asi nenaučím. Dělám co můžu. Fakt se snažím!

BL 480 Il Campanile

V neděli odpoledne jsem k Tagliatelle de la Casa (česky nudle a co dům dal) vytáhl červené Il Campanile z květnových umbrijských bedýnek. V červnu bylo ještě dost sevřené a taniny v dochuti dominovaly, po třech měsících se výrazně zlepšilo. Směs Sangiovese, Merlotu a Sagrantina prohnaná barikovým sudem má pěknou kyselinu a ovocný projev. V závěru jsou ještě výrazné taniny, ale ovoce převládá a kyselina dává vínu dobrou perspektivu. Středně plné, pevné, ale ne nabušené, s minerálním závěrem. Uměřené, v žádném ohledu ne přehnané. Hodně záleží na teplotě, při malém podchlazení vystupují herbální tóny, při ohřátí víno těžkne a ztrácí svěžest. Kombinace tří odrůd vypadala na první pohled poněkud šíleně, ale s odstupem času se zdá, že sklepmistr Giovanni Dubini věděl, co dělá. Mám podezření, že Il Campanile má větší charakter než Dubiniho vlastní ROSS. Tohle by měly mít mělnické pizzerie a restaurace namísto standardního sortimentu z MAKRO!  Vineria del Carmine minulý týden na Facebooku ukázala fotky z letošního začátku sklizně, začali s modrými hrozny. Bílé Trebbiano Spoletino se bude sklízet až v říjnu. Aspoň mi to připomnělo, abych dal obě jejich vína na Skleničkův e-shop. Done!

P1310851 Plané višně

Degustace nejmenovaného dovozce mě přivedla k zamyšlení. Překvapivě se mi víc líbila (španělská a italská) vína nižší třídy než ta nejlepší (nebo prémiová, chcete-li to v marketingovém slovníku). Jeden důvod je zjednodušené posuzování vín při rychlé degustaci, kdy mám sklony zavrhovat vína komplikovaná, nejednoznačná. Druhý důvod ale může být, že jednoduchá vína připravená v nerezových tancích jsou kompaktnější než vína, školená v barikových sudech. Odrůda víc vynikne, když je víno školené v inertní nádobě, barikové sudy představují komplikaci. Možná bych při celovečerním upíjení jedné lahve ocenil barikové sudy, ale při rychlé seznamovací degustaci se jednoznačněji jeví a prosazují dobře udělaná vína z nerezu. Cestou z degustace jsem seděl v metru vedle mladičké krasavice v černých šatičkách se spoustou zlatých zipů a slepých kapes. Byla evidentně nespokojená (možná by raději jela taxikem než metrem?), krčila nos a nervózně se vrtěla. Vzpomněl jsem si na ty mladé bariky na degustaci a podobnosti s nastrojenou leč nespokojenou slečnou se jen hrnuly. Když chce vinař udělat Velké Víno, musí sladit spoustu věcí. Možná hlavně vlastní ambice a možnosti vinice, ročníku a sklepa. Všechny ty barikové sudy, zlaté zipy, středomořské koření v dochuti a tisíc dalších vlivů můžou, nesladěné, uškodit. Dobré hrozny, dobrá vinice a sklepní zpracování s minimálními zásahy jsou mnohem jistější cestou (byť samy většinou nevedou ke špičkovému výsledku). Už před rokem jsem na degustaci pro čtenáře blogu upozorňoval na to, módní sudy nejsou zárukou dobrého vína ani správného naturálního (terroirového) zpracování. Jako příklad jsem dával Alsasko, kde se základní odrůdová vína připravují ve velkých sudech, ale Grand Cru většinou v nerezových tancích. Důvody jsou přízemně praktické, technologické, ale to nic nemění na výsledku.

P1340036 Aglianico

Aglianico 2015 Rosso Puglia IGT, Cantine Massimo Leone
Barikované červené z Puglie, někteří italští someliéři dokonce pokládají Aglianico za největší italskou odrůdu. Jednoduchá etiketa, jen typická ramenatá lahev naznačuje umístění vína do středního segmentu. Na italský jih je 13,5% alkoholu v horkém ročníku 2015 velmi šetrné pití, vinař musel sklízet hrozny vzorně brzy. Ve skleničce temně rudá barva, ve vůni zralé červené ovoce, džem a sušené švestky. V chuti pěkná kyselina, o kterou se víno může opřít, zralé červené ovoce (tentokrát bez přezrálosti) s lehkou stopou lékořice a balsamica. Prachové taniny v závěru. V těle plné a robustní, ale zdaleka ne nějak přemrštěné nebo přezrálé, jak se někdy jihoitalská vína mohou jevit nám středoevropanům. A samozřejmě barikové sudy, ale bez přehnané kořenitosti, uměřeně použité. Cena u dovozce (Víno s láskou) je 336 Kč a za mě jasné doporučení: to je cenový segment, kde za své peníze dostanete nejlepší protihodnotu. Obecně řečeno, cena stoupá se čtvercem kvality, za lepší víno byste zaplatili tolik, že by to neodpovídalo nárůstu kvality. Když budete chtít naopak ušetřit, zaplatíte většinu ceny za lahev, korek a etiketu – na samotné víno už nezbude skoro nic. Na jihu Itálie asi není problém vyrobit litr vína za půl EURO, ale pít ani hodnotit bych taková vína nechtěl. Dnešní Aglianico je příklad zlaté střední cesty, a k masu grilovanému na zahradě se výborně hodí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dokaž, že jsi člověk! *